Bylo léto, bylo hezky, slunko pálilo. Počasí přesně na plátěné šaty, slamák a ledovou tříšť u bazénu. Já si to však v šatech a ve slamáku mohla namířit tak akorát do práce do redakce, kde jsem byla na stáži. Kancelář byla skoro za sedmero horami a nějakou tou řekou, tak jsem se rozhodla vzít to autobusem (ne, tentokrát se incident neodehrál v busu, ale ještě před ním).
Znáte takové ty skleněné zastávky se city lightem a lavičkou? Tak přesně ty dorazily už i k nám na Moravu. Sedla jsem si a za chvíli přišla stará paní a sedla si vedle mě. Zasvěcení ví, že lavička vyčerpala svou kapacitu - je pro dva netlusté lidi nebo pro jednoho tlustého a pro jeho tašku. Sedím, sedím, čekám na autobus, když tu, co to nevidím, starší pán před sebou tlačí panděro. Už z dálky spustil:
"Posuň se, sednu si!" Přísahám, můj známý to nebyl a vůbec žádnou husu jsem s ním v životě nepásla. Proto mě nejprve zarazilo tykání. Vzápětí mě zarazilo, z jakou vervou se soukal mezi mě a starou paní. Bylo to asi jako pohled na zadek Bridget Jonesové (tenhle byl větší, promiň mi to srovnání, Bridget!), když sjížděla z tyče. Bála jsem se, že mi dosedne na obličej. Naštěstí se "jenom" vešprajcnul mezi nás dvě. Tou dobou už jsem seděla na lavičce jen pravou půlkou zadku, druhá poletovala ve vzduchu vedle lavičky.
"To je pro tři, krásně se sem vejdeme!" pochvaloval si pán. Pomyslela jsem na svůj ubohý zadek a usmála se. A tehdy jsem to poprvé ucítila. Nejenže pán byl typický Čech ("Deodorant je pouze na zvláštní příležitosti, jako třeba do divadla...), ale asi také šetřil za vodu. Jak jinak si vysvětlit PUCH (!!!), který se kolem něj linul? Nesnesla jsem pomyšlení, že se něčeho takového dotýkám a vstala jsem. Brr, nikdy bych nedopustila, aby na mě ulpěla jediná molekula jeho potu (ještě teď jsem z toho smradu rozesmutnělá...).
"Ta lavička je pro tři, sedni si!" Jo. Takhle direktivně.
"Ne, děkuji, já postojím," usmála jsem se na něj, co jiného?
"Sem se vejdem, sedni si!"
"Ne, opravdu, to je v pořádku..."
"Tak já jsem tě odsud vyhodil? No to teda nééé, hezky si sedni, když je to dělaný pro tři!"
"Ne, opravdu, nevyhodil, ráda jsem vás pustila..."
Jak jsem mu proboha měla říct, že vedle něj nemůžu dýchat? Pane, smrdíš?!
Tou dobou stála už i paní, dobře mě chápala. Pán začal nadávat ještě víc ("Já, chlap, sedím, a ženský si stoupnout?! Kde jsme???") a nám bylo prostě jen trapně.
A pak přijel autobus. Sedla jsem si na opačnou stranu.
Už jste někdy někomu řekli, že nevoní? Jde to vůbec někomu říct? Neznám vhodný způsob, jak to sdělit, pokaždé je to prostě trapné. I když ten člověk není slušný.
