První z řady prapodivných věcí, kterou si vybavím, se mi stala když mi bylo asi tak patnáct. U nás na maloměstě kupodivu máme i MHD a jelikož bydlím tak východně, že by si zápaďáci mohli myslet, že jsem Sibiřanka, míváme tu i mrazy až praští. A tak jsem jednou v prosinci investovala šest korun (bejvávalo :)) a vezla si zadek do svého cíle autobusem. Poloprázdným.
Bylo nebylo, do autobusu si přistoupila zamračená šedesátnice a metelila si to ke mně.
"Slečno, dovolíte?"
Poplašeně jsem si sundala sluchátka a zeptala se, co se děje, protože jsem měla dojem, že jsem přes hudbu nerozuměla.
"Dovolíte? To je moje místo..."
Beze slova jsem se rozhlédla na asi dvacet prázdných míst. Totálně jsem nechápala - proč si chce sednout sem??? Taky jsem se jí na to zeptala.
"Já vždycky sedávám tady!" Začínala být podrážděná, autobus se rozjel a ona vrávorala jako opilec cestou z knajpy.
"Ale vždyť je tu všude volno..."
"TO - JE - MOJE - MÍSTO! To je hrůza ti mladí, nemá to žádnou úctu ke stáří!..." A bylo to tady. Klasický výlev na téma neslušní mladí. Všech deset spolucestujících koukalo, já taky.
Dneska už bych se nenechala, ale v patnácti jsem celá vyplašená vstala a šla ke dveřím - další zastávka byla ta moje.
Nerozuměla jsme tomu a prakticky nerozumím dodnes. Jestli ta ženská neměla Aspergera, musela být nutně cáklá. Jak jsem se podle vás měla zachovat? Stávají se vám takový věci? Dejte vědět, vítám any advice!
Mějte se jak chcete,
A.
Žádné komentáře:
Okomentovat